Už tolik let se člověk pere s osudem. Stejně jako před 11. , pak před 3. lety, teď, znovu, zase.... zase ležím a srůstám.
4.operace páteře a člověk přemýšlí, čím se zabavit. Jsem člověk, který vše přijímá oddaně vše tak jak je. Věřím na osud i na karmu. Tentokrát JSEM ROZHODNUTÁ - musím srůst co nejlépe to půjde, ať můžu mezi vás, mezi lidi, prostě ven.
Beru do ruky pletení, jediná aktivita, která teď v leže jde a těším se na každý kousek, který sem vložím. Mám dceru Veroniku, která je mi oporou, je tvořivá stejně jako já, je mi kamarádkou se kterou plánujeme, klábosíme, smějeme se, někdy i pohašteříme, ale jako celek jsme jeden tým. Už má svůj svět, svou rodinu, úžasného syna ( můj první vnuk už 14let). Přála bych takovou dceru každé mámě. :-)
Hlavou jsem zpět, tělo to dožene. Usmívám se, povídám si tu a doufám, že někoho v jeho osudu povzbudím, potěším, rozesměju ... Život je boj, ale krásný je, to musím uznat. Je důležitý mít vedle sebe toho správného člověka a toho já naštěstí mám ( můj muž)! O tom až jindy :-).
Nic není tak horké, aby se z toho člověk úplně hroutil, ta věta ,, Jsou na tom lidi hůř,, fakt pomáhá- používejte jí taky. Jooo, bolí to, tečou slzy, ale jednou se vzbudíme a bude zase sluníčko za oknem a vy se budete usmívat stejně jako já teď .
Těším se na znovu zahájení našich konverzací po emailu i telefonu.
Děkuju, že tu semnou jste Monča
